Spíš taková úvaha, vypozorování na základě vlastní zkušenosti.
Každý mluví o rovnováze. Že člověk nemůže být stále veselý či mrzutý. Jedno bez druhého nemůže prý existovat. Nepoznat jedno znamená nepoznat ani to druhé. Inu, asi mi dá každý z Vás za pravdu, že to tak ve skutečnosti nejspíš bude. Když se snažíme pořád jen o to cítit se skvěle, vzniká pnutí (potlačujeme to druhé), a časem pak bouchneme. Přesně jako ten papiňák. Ale kde najít ten správný střed? A nelítat z extrému do extrému? Odpověď na tuto otázku nám komplikuje ještě jeden fakt, a sice to, že každý je individualita sama o sobě, tudíž ten střed všichni máme úplně někde jinde. A hlavou to rozhodně nevymyslíme.
Dlouho jsem se snažil řídit doporučeními tzv. ezoteriků, nechat emoce volně plynout. A ano, dávám jim v tom za pravdu, i když občas se musíme držet na uzdě a s popuštěním našich emocí počkat na vhodnější příležitost.
Co jsem vypozoroval, stal se ze mě díky rovnovážným pozicím ještě více vyrovnanější člověk. A nejvíce na to měla vliv chůze po zábradlí či stoje na rukou, takzvané handstandy. Člověk si tak stojí například v pozici stromu, vnímá prostor kolem sebe, vnímá své tělo a jeho reakce na okolní podněty, aby si ve finále uvědomil, že se vlastně celou dobu snaží o to najít ten správný bod, kdy se ocitne ve stabilní poloze (rovnováze), aniž by jej okolní podmínky nějak vyvedly z rovnováhy a on upadl.
Říká se, že stav těla ovlivňuje stav naší mysli a naopak. No, asi na tom něco pravdy bude. Rovnovážné pozice jsem si proto velmi oblíbil. Vše ale opět až na základě své vlastní žité zkušenosti.